Jatka: co smíme vidět?

Na světě existuje jen málo zaměstnání, které by vyvolávaly větší odpor, než práce na jatkách. Porážka zvířat, jejich naporcování a následné odeslání všech biologických materiálů předsdtavuje nechutnou, krvavou a obzvláště násilnou podívanou. Ochránci zvířat často používají citát Adorna: “Osvětim začíná tehdy, když se podíváme na jatka a pomyslíme si, že jsou to jen zvířata.” Jatka jsou tedy symbolickými koncentračními tábory a jejich zaměstnanci jsou v této metafoře bachaři, kteří stojí za každodenní smrtí milionů hospodářských zvířat v průmyslovém prostředí moderních továren na smrt.

Kniha Timothyho Pachirata, o které chci v tomto příspěvku mluvit především, vychází z etnografického výzkumu, který autor provedl v roce 2004 na jedněch z nějvětších jatek v Nebrasce, USA. Její název – Every Twelve Seconds – poukazuje na časový interval, ve kterém je každé jednotlivé zvíře na lince zabito. Jatka v jeho podání nejsou výjimečná, ale naopak přímo souvisí se širšími společenskými strukturami tzv. civilizované společnosti. Ta nadále existuje i díky nehumánním procesům, ale naučila se je skrývat prostřednictvím sofistikované ideologie moci, která jasně omezuje naše vnímání komplexních situací a problémů. Ze živého zvířete se tak stává pouhý produkt, z jeho zabití mechanický proces a z etického hlediska je důležitá pouze jeho nezávadnost pro konzumenty.

Hlavním teoretickým konceptem, se kterým Pachirat pracuje, je “politika toho, co vidíme” (politics of sight). Jsou to právě jatka, která ukrývají před zraky veřejnosti násilné praktiky, které jsou nezbytné pro její přežití (pro její zásobení masem). Pachirat parafrázuje známý výrok, připisovaný Paulu McCartneymu: “kdyby měly jatka skleněné zdi, všichni by přestali jíst maso.”  Skutečně by to ale stačilo? Jak z jeho vyprávění vyplývá, tak nikoliv. Z naší lokální zkušenosti přitom víme, proč je podobné tvzení problematické – vzpomeňme si na nedávné zabíjení kaprů v centrech měst.

V knize doprovázíme Timothy Pachirata na jeho cestě na jatka, sledujeme jeho “kariérní růst” v období přibližně půl roku, po které na jatkách vydržel pracovat. Pachirat začal pracovat jako obyčejný dělník, ale rychle se dostal na pozici kontrolora kvality, který měl za úkol dohlížet na dodržování hygienických standardů.

jatka

V konkrétním kontextu amerických jatek hrají roli následující faktory: a) jedná se o prekarizovanou práci, která je vyhledávána nelegálními imigranty, kteří často neumí anglicky; b) práce je extrémně fyzicky náročná – většina zaměstnanců nemá po celou pracovní dobu přemýšlet o etických problémech spojených se zabíjením zvířat; c) hygienická opatření konstatně upoutávají pozornost všech ke kvalitě výsledného produktu – kusu masa, vnitřností apod., zatímco samotný akt zabíjení, řezání, sekání a stahování se stává pouhým mechanickým pohybem; d) prostorové dělení jatek vede k tomu, že pouhých osm zaměstnanců spatří dobytek jako živé zvíře. Práce je přitom rozdělena mezi 121 různých úkonů, které z celých živých tvorů udělají maso, vnitřnosti, kůže atd. Speciálně přizpůsobené prostorové členění dává každému ze zaměstnanců tzv. prostoru pro zabíjení (killing floor) jen omezenou možnost spatřit další činnosti. Práce tak probíhá buď individuálně či v malém kolektivu a to pod velkým časovým tlakem.

Pachirat na vlastní zkušenosti s prací poukazuje na podmínky, které na jatkách panují. Časová a prostorová deprivace (většina zaměstnanců se nemůže pohnout ze svého pracovního místa) způsobuje to, že samotné zabíjení zvířat je minimalizováno na technický problém. Každý zaměstnanec musí být neustále ve střehu a dbát na plnění svých povinností, přičemž kontroloři kvality, mistři a dále ještě zaměstnanci hygieny se neustále po jatkách pohybují a za každé porušení pravidel napomínají – tento typ hierarchizace dobře známe i z českých montoven. Dělník v nich přestává být individuální jednotkou a stává se pouhou součástí řetězu, ve kterém není možné nejen přemýšlet, ale ani jít na záchod. Jejich práce je také extrémně nebezpečná,  většina dělníků operuje s noži či s dalšími ostrými nástroji. Další díl jejich pozornosti je věnován tomu, aby nikdo nebyl zraněn projíždějícím kusem těla, což je při všudypřítomné vlhosti prostředí obtížné (str. 123). Pokud k tomu připočteme i obrovský zápach a nízké teploty v některých částech jatek, tak podle Pachirata zaměstnanci nemají šanci rozjímat nad tím, . Toho si mimochodem můžete všimnout i v nedávno vysílané reality show Zlatá mládež kde právě silné smyslové vnímání aktérům nedovolovalo, aby se dostatečně soustředili na násilnosti, které se před jejich zrakem odehrávaly. Pachirat svou vlastní zkušenost glosuje následovně: “Na konci dne u jater číslo 2394 nebo u kopyta číslo 9576, už jen těžko záleží na tom, co je krájeno, sekáno, páleno, věšeno nebo stahováno: vše na čem záleží je to, že se den zase jednou chýlí ke konci […].” (str. 138)

 

Můžeme zaměstnance jatek přirovnat k bachařům v koncentračních táborech? Mohu konstatovat, že mne Pachiratova práce přesvědčila spíše o opaku – jejich situace, obzvláště pokud jde o nelegální imigranty, je složitá a práce existenční nutností. Ano, najdou se mezi nimi i tací, kteří zvířata zbytečně týrají, ale často je taková situace důsledkem toho, že časový limit na porážku je příliš krátký a každé zdržení znamená prodloužení pracovní doby pro všechny zaměstnance – dehumanizace výrobního procesu par excellance, tak jak ji známe i z dalších průmyslových odvětví.

Zaměstnanci sice zabíjení vykonávají, ale nejsou to jen oni sami, kdo maso konzumuje. Obrovské utrpení zvířat, které jak sám autor podotýká, nejsou porážena v souladu s hygienickými pravidly (např. podmínka omráčení před samotným usmrcením) je jedním z mnoha faktorů, které moderní jatka ustavují. Jatka jsou tak symbolem naprosté odcizenosti většinové společnosti jak od násilí nad zvířatech, tak i nad osudem méně šťastných jedinců. Jatka jsou často vzdálena prostorově (venkovské oblasti), sociálně (pracují v nich marginalizované vrstvy obyvatel) i ideologicky (předstíraná humánnost v kontrastu s brutalitou). Jejich fungování je interpertováno jako nezbytné, aniž by byla zpochybňována samotná podstata. Z českého prostředí je ideálním příkladem jeden z dílů Pekla na talíři. Timothy Pachirat také rozebírá lingvistickou vzdálenost, ve které se protínají eufemismy se surovou každodenní realitou, ve které se zaměstnanci operují.

Pachirat po vzoru Foucaulta propojuje jatka se schopností moderní společnosti ukrývat to, co je považováno za nepříjemné, rozrušující, nevhodné či násilné – jatka se dostávají na úroveň vězení, mentálních institucí či domovů důchodců. Moderní společnost, namísto aby utrpení a smrt (ale třeba i osamění) zmírňovala, dosahuje mistrovství v jejím ukrývání a bagatelizování prostřednictvím byrokratických mechanismů, jakými jsou například dodržování hygienických nařízení, jejichž dodržování automaticky znamená, že je vše přeci v pořádku.

Zatím nejvíce efektivním způsobem boje se ukazuje být neustálé odhalování toho, co se mimo pomyslný zrak společnosti děje. To ale samo o sobě nestačí, protože bez širší společenské transformace bude takové snažení sloužit k pouhým změnám byrokratických pravidel, aniž bychom byli skutečně schopní přehodnotit naše vlastní postoje k tomu, co je humánní. Můžeme sice zlepšit situaci některého zvířete v určitých podmínkách, ale ve finále nepřispějeme k zastavení krutých praktik, které přispívají k jeho vykořisťování. Často propíchaná a potetovaná těla aktivistů 269, kteří se na veřejnosti nechávají cejchovat, mohou pouze přispívat k další marginalizaci. Profesionální kampaně dalších organizací za práva zvířat zase mohou přispívat k vytvoření sofistikovaného marketingu, který se zaměřuje více na prodej veganských produktů, spíše než na řešení problému konzumace masa. Výkřikem “jsem vegan” nebo “veganství je sexy” na tričku sice budujeme naší individualitu, ale masožroutský zeitgeist je před námi v bezpečí! A nezapomínejme na samotný průmysl, který na produktech ze zvířat stojí – jejich prostředky jsou neomezené, mají většinovou podporu ve společnosti a za sebou velká marketingová oddělení, která rychle mění pravidla hry – umí využít etický apel, poukázat na kvalitu či na dobrý život svých zvířat.

Bez širší sociální teorie bude obtížné situaci na kterýchkoliv jatkách změnit. Společenské struktury a prostředí průmyslových velkochovů a smrti, jak ukazuje Timothy Pachirat, jsou propojené s dalšími problémy spojenými s modernitou. Zabíjení zvířat po milionech je možné stejně jako mučení vězňů na Guantánamo, stejně jako prekarizace dělníků v továrnách či jako odsouvání Romů z měst na vesnice. Princip je stejný – mocenské struktury odsouvají nepohodlné fenomény na okraj zájmu, zabývají se jejich technickými detaily v provedení a ignorují širší kontext svých rozhodnutí. Nutno konstatovat, že jim to zatím prochází.

Většinu informací z knihy Timothy Pachirat zmiňuje i v tomto videu.

Literatura

Pachirat, T. (2011). Every Twelve Seconds. New Haven, London: Yale University Press.

 

Advertisements

2 thoughts on “Jatka: co smíme vidět?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s