Farmagedon: skutečná cena levného masa

Když jsem před dvěma týdny poprvé vzal knihu Farmagedon: skutečná cena levného masa od autorů Philipa Lymberyho a Isabel Oakeshottové do rukou, měl jsem obrovskou radost. Po přečtení poslední stránky ale zůstávají smíšené pocity, které pramení hlavně z relativní neschopnosti autorů vidět věci v širších politických souvislostech.

Množství odborných informací přímo od expertů spojené s přímým pozorováním na různých místech světa (namátkou USA, UK, Čína, Mexiko, Peru, Argentina), které Philip Lymbery v rámci svého boje proti intenzivnímu zemědělství podnikl, od počátku slibovaly nové informace a hlubší pochopení vztahu mezi intenzivním zemědělstvím a jeho ekologickými a sociálními problémy. Lymbery, který je zároveň ředitelem lobbystické organizace za práva zvířat Compassion in World Farming a zároveň není veganem, přitom umí mluvit jazykem, který osloví i neveganskou část publika. Ne nadarmo se jeho kniha stala v některých zemích bestsellerem a její autor dosáhl celosvětového uznání – například i v pořadu Na plovárně. Jeho argumenty nejsou založeny čistě na etice a konzumace masa je dle autora při splnění přísných welfarových kritérií naprosto v pořádku.

Namísto úplného abolicionismu masa tedy navrhuje Lymbery nabízí humánnější a udržitelnější způsoby jeho produkce. Slovu vegan se vyhýbá úplně a na 415 stranách se zmínky o veganství dají spočítat na prstech jedné ruky. Nepovažuji to za žádný nedostatek, naopak bych v tomto ohledu vyzdvihnul, že se ve svém diskurzu veganství nezastává, ale ani jej nekritizuje – a nechává tak cestu každému otevřenou.

Výsledek obrázku pro farmageddon

Spousta přehledných informací o intenzivním zemědělství

Kniha se dělí na šest částí. Po technické stránce jim nelze nic vytknout – obsahuje spoustu statistických informací a veškeré informace jsou dohledatelné díky přiloženému seznamu literatury.

V první části, nazvané Drsné probuzení, autor detailně popisuje svou vlastní zkušenost s realitou průmyslových velkochovů. Čtenáře v tomto širším úvodu konfrontuje s tím, jak věci fungují “v malém” u něj doma a s tím, jak probíhají ve velkovýrobě. Důležitým prvkem pro Lymberyho je to, že srovnává diametrálně odlišné podmínky chovu tzv. hospodářských zvířat. Dle mého názoru tak činí vědomě a s úmyslem čtenáře šokovat:  “Byly to obrovské průmyslové zóny, charakterizované neskutečně velkými továrnami na zpracování krmiv a mléka, chrlící své výpary.”

Ve druhé části své knihy jménem Příroda už jde autor přímo k věci – začíná u používání pesticidů i insekticidů a rozebírá dopad jejich nadměrného používání na úbytek či úplné vymizení některých živočišných druhů. Podrobněji se to týká především intenzivním zemědělstvím drtivě likvidovaných včel a také autorem oblíbených ptáků. Lymbery například zkoumá příčinu úbytku vrabců, což je problematika, která se přímo dotýká i nás. Hlavním důvodem jejich úbytku je nedostatek potravy, způsobený právě intenzivním používáním inscekticidů, kterými se nabourala přirozená rovnováha předchozích ekosystémů. Vrabci postupně mizeli, až zmizeli úplně. To se dá ostatně dohledat i z vědeckých studií, jako je například terénní studie z oblasti Leicesteru v Anglii od ornitoložky Kate E. Vincent. Závažná je ale i situace včelstev nebo motýlích populací. Jednou z novinek, se kterou jsem se díky Farmagedonu setkal vůbec poprvé, byl převoz včel pomocí kamionů do jiných oblastí. K tomuto převozu dochází proto, že v oblastech, kde jsou včely nejvíce potřeba – tedy tam, kde jsou monokultury – už dávno žádné původní včelstva nejsou, protože je zabily pesticidy. A tak se jednoduše dováží odjinud a na tomto byznyse lze velice slušně vydělat.

Výsledek obrázku pro bees transports

V části Zdraví se setkáváme se známými argumenty o civilizačních chorobách. Opět jsou připojeny i studie, které poukazují na radikální zvýšení tučnosti masa z velkochovů, ve kterých mají zvířata pouze omezený pohyb. Lymbery také problematizuje užívání antibiotik – podle jeho vlastních zkušeností jsou antibiotika často podávána neodborně jako preventivní léčivo. To v důsledku znamená, že dochází k vysokým koncentracím těchto látek v tělech zvířat. Pro vegany a veganky opět nic nového, ale pro průměrného karnistu pořád ještě ano. Zajímavou podkapitolou v této části je problematika virových onemocnění – ať už se jedná o ptačí nebo prasečí chřipku, obě dvě tyto nemoci měly svůj původ a nultého pacienta v oblastech, kde jsou soustředěny průmyslové velkochovy. Například v oblasti La Gloria v údolí Perote v Mexiku, které Lymbery navštívil, se zdejší obyvatelé aktivisticky snažili zabránit narůstu vepřínů, ve kterých byly umístěny milion prasat ročně, určených pro ukojení poptávky v městských oblastech. V této části autor poprvé významněji polemizuje s tím, že intenzivní velkochovy mají masivní sociální dopady, které zůstávají skryté – venkovské obyvatelstvo v postižených oblastech se může jen omezeně bránit a tak jim kolem jejich domů přibývají farmy, které kontaminují jejich vlastní půdu a vodní zdroje kejdou a chemikáliemi. Lymbery to dokládá řadou studií a dat, které poukazují na empiricky podložený horší zdravotní stav tamních populací – od obsahu dusíku v půdě až po výskyt vzácných typů rakovin či dalších nemocí, spojených právě s vystavením  obyvatelstva pesticidům. Ve vzácných případech pak mluví i o politickém násilí proti vzpurným obyvatelům.

Čtvrtá část pojmenovaná prozaicky Hnůj se zabývá jedním z nejpalčivějších problémů intenzivní živočišné výroby – jejich výkaly. Ty například ve francouzské Bretani pravidelně pokrývají pobřeží páchnoucí řasou, která je smrtelně jedovatá a musí se nákladně odstraňovat. A protože je močůvky hodně a k zemědělství jí není tolik potřeba, vzniká pro producenty masa obrovský problém. Ten řeší tím, že porušují normy pro to, kolik mohou maximálně kejdy rozprášit. Důsledkem je jen další kontaminování vodních zdrojů, protože přebytečná kejda z polí steče a dostává se právě do nich.

V páté části nazvané Zmenšující se planeta Lymbery naplno rozjíždí svojí kritiku současné formy zemědělství a trendů v něm. Jedním z hlavních tvrzení je to, že ve skutečnosti intenzifikace zemědělství není efektivní a vede k obrovskému plýtvání. Autor připojuje i sociální kritiku, přičemž se pro příklad uchyluje do argentinských provincií Chaca a Formosy (tedy části světa, kde jsem šest měsíců pobýval a odkud pochází moje manželka). Působivě popisuje, jak tamní původní obyvatelé trpí pod neustále se rozšiřujícími plantážemi sóji, tedy de facto novou kolonizací. Ta jim tentokrát nebere jen půdu, ale také zamořuje jejich životní prostředí. Dětská podvýživa je tak v Chacu naprostou samozřejmostí. Neexistuje přitom žádný respekt ke zvířatům ani k lidem – pokud jde o původní obyvatele, ti jsou kolektivně odsouzeni (podobně jako Romové u nás) za to, že jsou neschopní a neumí si poradit. Jakmile se přesunou do měst, stává se z nich obyvatelstvo ghett, ve kterých následně propadají závislostem na drogách a na alkoholu. Při hledání souvislostí mezi plátkem masa na našem talíři v České republice a tím, co se děje v Argentině, nemusíme skutečně pátrat dlouho.

Výsledek obrázku pro pobreza chaco

Chudoba, žádné pracovní příležitosti a postupný přesun do měst, které jsou již také znečištěny průmyslovou výrobou – to je nejen pro původní obyvatele obrovský problém, který nemá žádné řešení. Argentina je na exportu sóji závislá a velká část příjmů do státní kasy pochází právě z ní. Lokální vlády navíc ekologii nevnímají jako důležité téma, což vím z vlastní zkušenosti. Argentina je v ochraně přírodního bohatství země nikoho a díky obrovskému prostoru si zde proto korporace včetně Monsanta mohou dělat, co chtějí. Pokud chcete konkrétně o Argentině vědět víc, doporučuji shlédnout toto video.

Nejproblematičtější částí knihy je z mého pohledu poslední část – Co nám na stůl připraví zítřek?, konkrétně pak podkapitola úplně na závěr knihy, nazvaná Řešení – jak odvrátit nadcházející potravinovou krizi. Pojďme ale postupně. Lymbery na začátku této části rozebírá dopady GMO na podobu zemědělství, ať už z pohledu umělého šlechtění a patentů na jednotlivé typy odrůd, ale také ze zdravotních hledisek. Věnuje se i své cestě do Číny, konkrétně do provincie Che-nan, kde navštívil velkochovy jedné z největších korporací na světě, která se živočišnou výrobou zabývá. Lymbery detailně popisuje své zděšení z toho, jak racionalizovaná a sofistikovaná už tato výroba je – a přitom jak je jí naprosto jedno, jaké dopady má na životní prostředí. Hlavním cílem je nacpat co nejvíce prasat na co nejmenší prostor. Úplně největším paradoxem pak podle autora je, že podobné projekty jsou financovány částečně i z peněz Světové banky (konkrétně z International Finance Corporation) a zároveň je jedna z obrovských farem Muyuan držitelkou akreditace OSN na základě své údajné péče o životní prostředí UN CDM (Clean Development Mechanism – mechanismus čistého rozvoje). Podporou projektů s akreditací UN CDM mohou korporace, které znečišťují životní prostředí ve vyspělém světě, nakupovat odpustky. No a v tomto případě přímo podporují velkochovy, které ničí životní prostředí v rozvojovém světě. Opravdová nádhera!

Vesničané, vodní zdroje nebo zemědělská půda – ty v procesu nehrají žádnou roli a přesouvají se tak role pouhých externalit celého procesu. Alespoň částečný benefit – maso k jídlu – je přitom určený obyvatelům východního pobřeží Číny. Na lokálním trhu se výrobky vůbec nevyskytují a naopak vedou dle autora k dalšímu chudnutí tamního obyvatelstva. A to vše za potlesku globálního kapitálu. Podle Lymberyho ale není snadné s tím něco dělat – jak sám popisuje, kampaně za změnu podmínek jsou extrémně náročné a vyžadují lobbying, který často trvá celé dekády. Dotace do zemědělství jsou taktéž vysoké a zájmy bránit je ještě podstatně větší. Proto se autor uchyluje ke konstatování, že nejlepším způsobem jak problém vyřešit je být etickým konzumentem. A právě zde naráží…

Hlavní argumenty

Pojďme si ještě jednou zopakovat hlavní teze, které prostupují celou knihou:

a) intenzivní zemědělství je neudržitelné – je náročné na ropu, pesticidy, neustálou expanzi zemědělské půdy a na monokulturním způsobu pěstování plodin.

b) intenzivní zemědělství má skryté sociální dopady – ať už se jedná o vesničany v Mexiku, obyvatele provincie Santa Fe v Argentině nebo menší zemědělce na americkém středozápadě, ti všichni jsou přímo ohroženi.

c) argument o nezbytnosti intenzivního zemědělství pro nasycení rychle rostoucí světové populace – zde Lymbery uvádí, že problém není na straně produkce, ale v plýtvání – ať už důležitou úrodou obilí a sóji, která jde na výkrm hospodářských zvířat, tak i v podobě “klasického” plýtvání, z důvodu přesycení trhu danou komoditou.

d) politická změna je příliš pomalá, je potřeba měnit konzumenty. Ti musí být schopní rozeznávat, co je a co není etické jídlo.

e) konzumovat maso, mléko a vejce je v pořádku, pokud jsou z etických chovů, kde je kombinovaná rostlinná i živočišná výroba – zjednodušeně řečeno, autor usiluje o to, aby zvířata žrala to, co člověk nejí (trávu, zbytky) a přitom z nich vznikalo poživatelné jídlo. Je potřeba zamezit plýtvání všemi potravinami a přejít na jejich lokální produkci.

Hlavní problémy

Přestože kniha umí výborně pracovat se sociálními a ekologickými problémy v mikro i makro měřítcích (tj. na lokální i globální úrovni), chybí jí schopnost extrahovat tyto informace do komplexnější teorie o nastavení současného ekonomického systému. Potom vše, co autor popisuje, vypadá víceméně jako náhoda – přitom ale devastace oceánů v Peru, kultivace sóji v Argentině nebo prasečí farmy v Číně a USA mají jednoho společného jmenovatele – globální kapitalismus. Ale pro Lymberyho jakoby to bylo zakázané slovo a v knize se ani jednou neobjevuje, přestože se v ní hovoří o skupování půdy a vytlačování původních obyvatel, o propojení agrobyznysu s farmaceutickým průmyslem a o financování jeho projektů prostřednictvím organizací, které jsou dlouhodobě tvrdě kritizovány za škody, které ve světě napáchaly šířením neoliberální ideologie. Zde se vrátím ke svému předchozímu článku o knize Timothyho Pachirata, ve které se naopak autorovi velice jasně podařilo analyzovat vztah mezi týráním zvířat -> vykořisťováním levné námezdní pracovní síly -> nekvalitními potravinami nesplňujícími hygienické standardy. Ano přátelé, kapitalismus je v intenzivním zemědělství přítomný jako všude jinde – zvyšuje požadavky, skupuje, vyhrožuje a ničí – a to vše za potlesku národních vlád a nadnárodních organizací. Tlak na snižování nákladů a intenzifikaci přeci není doménou jen pro současnou zemědělskou výrobu – jedná se o komplexní společenský problém, který obzvláště v rozvojových zemích způsobuje nárůst sociálních nerovností, když z chudých venkovských obyvatel dělá levné námezdní dělníky do fabrik a z jejich farem levnou půdu pro monokulturní pěstování GMO obilí a sóji pro výkrm hospodářských zvířat. Pokud nejsme schopní naši kritiku z veganských nebo welfaristických pozic obrátit proti němu, zůstává naše kritika izolovaná. A to je podle mého měřítka špatně!

Ostatně i předložené řešení – kupujte jídlo od lokálních farmářů, které je v bio kvalitě, je krátkozraké. Nejen že jde proti základním principům současné podoby kapitalismu, ve které na všech úrovních vždy vítězí ten silnější, který nakonec menší farmáře pohltí. Zde jsem za jedno s McMurtryho vnímáním celého procesu jako rakoviny . Ta, jak dobře všichni víme, i po zdánlivém uzdravení často propuká opakovaně, ať už z důvodu nezdravého životního prostředí, životního stylu či špatných genetických predispozic. Přesto je nejúčinnější léčbou pravděpodobně to, že se zaměříme na příčiny a nikoliv na pouhé důsledky – tedy na samotné bujení. Lymbery nabízí sice kvalitní léčbu na základě rozsáhlého vědeckého poznání, ale neodstraňuje příčiny. Samotný spotřebitel pak je tváří tvář marketingu a obrovskému kapitálu bezbranný, což přiznává i sám autor. Dnes jsou již výrobky z velkochovů často opatřeny nálepkami o kvalitním životě, o slepicích na podestýlce a podobně. Ale tyto úhybné manévry agroprůmyslu slouží jen k tomu, aby odváděly pozornost a vytvářely mýtus štastného masa a hodného zemědělce. Lidé touží být klamáni a každému takovému kroku tleskají. Nebylo by přeci jinak možné, aby ministerstvo zemědělství ČR dotovalo 670 miliony korun program Mléko do škol, obzvláště v situaci, kdy současný vědecký výzkum poukazuje na zdravotní rizika spojenými s konzumací kravské laktózy.

Proč být etickým konzumentem, když můžu být veganem?

Úsměv na tváři mi vyvolala právě ona složitost nakupování welfare produktů. Ty totiž vyžadují rozsáhlou státní regulaci a neustálý dohled, stejně jako aktivní informovanost spotřebitelů. Lymbery popisuje jednotlivé typy masa a živočišných produktů a klade důraz na to, že je potřeba se mít na pozoru před různými marketingovými strategiemi – ale co to vlastně znamená? V první řadě to, že být veganem je daleko snažší, než být etickým konzumentem živočišných produktů. Veganství je jasné, jak vyplývá z motta: “Žádné maso, mléko, vajíčka ani med”. U welfare by podobné motto mohlo znít: “Kupuj vepřové maso, které má označení XY nebo YX, ale dávej si pozor na maso označené jako XX, protože v něm jsou prasnice dopovány látkou YY a taky pozor na farmu XXYY, protože ta má sice certifikaci XY, ale minulý měsíc změnili typ krmiva na nový typ, který obsahuje GMO sóju z Argentiny, která přitom nemusí být označená na obale.” A takto bychom mohli pokračovat u každého dalšího typu živočišného produktu. Dovolím si proto konstatovat, že být veganem je mnohem snažší, než welfaristou.

Farmagedon v rámci kapitalismu

Kniha Farmagedon je čtivá a přináší mnoho informací, které si lze dodatečně ověřit. Zároveň však nepřechází do nečitelnosti odborné literatury, což vnímám jako jednoznačně pozitivní krok. I samotné ignorování veganství jako alternativy podle mě není zásadním problémem, možná i výhodou – je důležité slyšet kritiku současného stavu i od těch, kdo jí maso. Nám, veganům a vegankám, to umožní hlubší sebereflexi v tom, že spolupracovat je potřeba i s lidmi kolem welfare, protože mají výsledky a (prozatím) také větší cílovou skupinu. Nejslabším článkem knihy je ignorování globálního kapitalismu jako skutečné příčiny současného stavu. Díky tomu, že Lymbery dokázal v mnoha případech, že si je vědom úskalí živočišné výroby v globálním měřítku, nevěřím mu, že by se problematikou kapitalismu nezabýval. Je otázkou, zda za tímto, dle mého názoru úmyslným, vynecháním stojí jeho víra v kapitalistickou ideologii nebo snaha neznelíbit se donorům pro jím spravovanou mezinárodní organizaci (vzhledem k tomu, že v jedné kapitole vychvaluje biofarmu, která patří princi Charlesovi, se domnívám, že to je spíše tato možnost). Farmagedon tak stojí na pomezí mezi kritikou a ohýbáním hřbetu a nedokáže se rozhodnout, kterým směrem se vydat. To, zda tím získává či naopak ztrácí čtenáře, je spíše otázkou do diskuze. Knihu každopádně (i s mojí recenzí) budu doporučovat všem, jak veganům, tak i neveganům. Její přečtení určitě stojí za to.

Kniha je doplněna inforgrafikami i fotografiemi jak od samotného autora, tak i z prostředí českých velkochovů.

Farmagedon: skutečná cena levného masa. Carpe Momentum Praha 2017. 

Ke koupi např.: https://www.kosmas.cz/knihy/226640/farmagedon-skutecna-cena-levneho-masa/

 

Advertisements

What Made me Love Iran?

Me and my friend Pepa travelled around Iran for the last eight days. We started in Teheran, then moved to Kashan, visited Abiane on our way to Isfahan and finished in desert city Yazd. We have seen only a tiny fragment Iran and I don’t think it was enough. But I’m still impressed, so I would like to share some thoughts and feelings about our trip with you.

How it Started

While in Argentina a couple of months ago, I was talking to my friend Pepa. He told me there were really cheap flight tickets to Teheran from Prague at the end of February. Without hesitation (it really took me only half an hour) I told him to buy them, anxious to see Muslim country for the first time in my life. I also asked my wife if she wanted to come with us, but she said no, scared for her (and subsequently for my) safety. At this point, I told her it would be ok, and that there was nothing to fear. But I obviously did not know – I could only read blogs similar to mine about how cool it actually was to travel in a country where women must wear hijab and have their own female sectors in buses and in metro trains.

IMG_20170304_135032.jpg

Women not allowed!

Flight tickets cost around 170 Euros and when we arrived, we had to pay another 75 for the visa (directly on the airport). It took around two hours. There were some people paying less (girl from Malta for 45 Euros) or even not paying anything (people from friendly countries like Syria and Turkey). But after that, we had no other reason to contact or deal with authorities.

People

So what is so great about Iran? First of all, people are extremely COOL, helpful, and relaxed. Being a white guy with almost two meters was one of the biggest advantages while travelling in Iran – people, or I should rather say men, spontaneously approached us (not in great numbers, but still on a very regular basis) and asked where we were from, and if we needed some help. Sometimes they even accompanied us, especially when they spoke some English. But even if they knew only a couple words, they still tried to engage in a conversation with us. And for no other reason than just for the pleasure. No begging, no selling, nothing. That’s not bad and it made me feel like I can trust Iranies (except for taxi drivers ofc). When has this happened to you while travelling around Europe or Americas? Not very often, right? And even less in Eastern Europe. Generally, people were smiling and only the most turistic places had something like professional sellers trying to convince us to buy something (usually overpriced handmade carpets). But they left as soon as we told them that our goal is not to bring 10×10 metres big carpet from Isfahan. Me personally I don’t like carpets that much. I don’t like to buy anything haha. If it wasn’t for my friends, I would not go shopping our last day to the Tehran Bazaar.

Women, on the other hand, were observing and only occasionally started talking by themselves. But when we talked them, they were always willing to help us. In some occasions, this led to  interesting meetings. We were invited to a dinner by one of our acquintances and could chat with a whole bunch of university students (mainly women). And they were all extremely nice, polite and intelligent. Their kind attitude almost forced me to behave as a normal person.

We felt dissapointed by some Iranians only a couple of times – especially when they wanted money after giving us a ride. We obviously had money, but wanted to hitchhike for the sake of the experience. But in Iran, drivers sometimes mistook us for passengers and wanted money – even when we told them the magic sentences: Ama na taxi, pul nadaram (meaning: No taxi, I don’t have money). On one occasion, chofer wanted five dolars for giving us ride inside of a small city Natanz. He became a little aggressive so we gave him something like 0,50 cents and abandoned his car in a hurry. One general rule – never put  your belongings into the car trunk. It can easily be used against you. And if there is some problem, just run into the desert. Majority of our hitchihiking experiences were positive, especially truck drivers proved to be friendly guys, able to maintain long conversations without even speaking English.

IMG_20170303_153913

Old truck with a big hearted driver

But after a while, we became more aware of the possible taxi price and paid more attention to the drivers. Our subsequent hitchiking was thus more succesful and we did not pay anything. Also if using taxi, we always stated the fixed price for both of us beforehand. On our last drive to airport, our taxi driver did not understand that and tried to get another 5000 thousand Toman. We used our middle finger instead. As my more experienced friend said, these are typical strategies of taxi drivers, so fuck them. Don’t hesitate, just get out of the car and bye bye.

Other means of transportation were absolutelly flaweless. Trains were fast and cozy, buses had drivers who were driving and not playing with their cellphones etc. Prices were excellent. For 10 euros, you could travel for some 8 hours by train.

Monuments and Historical Sites

Entrance fees are generally overpriced for tourists. Also, there is often nothing inside. Like for example Zoroastrian temple in Yazd – what a scam. We have dealt with that in our way – by paying somewhere, entering for free somewhere else or more often not entering. I can assure you that walking around the old neighbourhood in Yazd or the main square in Isfahan were much more interesting than paid entrances to some of the historical sites we have tried. So don’t get pulled in and rather spend your money on something else, especially if you are on a tight budget.

I noticed one strange thing – Iranians don’t care about their historical sites as we do. For them, it is absolutely OK to build a children’s playground next to old walls. Or they even repair damaged monuments, as for example in old abandoned village in Kharanaq or in old and still habitated village Abiane. Their concept of conservation of history is probably different from ours, but I have not inquired more into this topic.

IMG_20170307_113447.jpg

Kharanaq village – the abandoned and not reconstructed part

IMG_20170302_101854

Children’s playground next to old city walls in Kashan

Anyway, it is always interesting to go to the historical places, and you can find them almost everywhere across the country. Holy shrines, mosques, half destroyed settlements and so on. Everything available for you. If you have enough time.

One of the best surprises, more bizarre than real, was the Museum of Martyrs in Isfahan. There were almost no English descriptions inside, but it was visually impressive. Both in artistic expression and in political propaganda it provided. I cannot judge the accurateness of  it, so I will just post some pictures:

IMG_20170305_094732.jpg

Entrance to the Martyr’s museum in Isfahan

Obviously, martyrs were only men. All the women that died in the conflict with Iraq probably didn’t qualify.

Politics

I obviously can’t ignore the politics of the Islamic Republic of Iran. Let’s skip the history lesson, everyone can find that on Wikipedia. So how does it feel now? As an etnographer, I became immediatelly alert when word politics was used. But the truth is, I was not very successful in developing longer conversations about politics. People usually stated they didn’t understand it and were not interested in it. What a pity, myself being a political scientist and not being able to discuss such an important matter. I was also discouraged various times by some of my fellow travellers to talk politics with locals. I did not want to cause trouble to anyone so I rather shut my mouth.

But I can at least try to make some analytical remarks. I noticed that when people evaded the topic, they did it in a way that left no room for further discussion. No opinions, no ideology, nothing about changing the regime to something that would not bare characteristics of a hybrid regime, dominated by a powerful military. On the other hand it was apparent that many of them want to leave the country – go to Germany, Australia or somewhere else (in Western world). Dissident information was widely available. Many Iranians are already abroad, broadcasting their own news, TV shows, and having a radio station called Farda (based in Prague). Everyone we asked knew about them. So something must be going on under the surface.

The not-ok-state-of-things is best observed on the women politics and the systemic violence that stems from it. At one point of conversation with one female friend, she said that she wouldn’t marry, because then she would have to obey her husband. WTF? My liberal self wanted to scream at this point, but I didn’t say anything. Islamic religion obviously works well to justify women’s obedience to men. Women can’t do speak with strangers (they do!) or laugh out loud in public, female university students have to go back to their dormitory before 9 p.m.,  and all have to wear hijab and so on. Stuff like this makes their lives less independent from the male world, which is restricted as well. Feminism is yet to reappear and cause some deeper stir in the traditional society.

There is a big potential in the Iranian women and I hope it will subsequently work in their struggle for equality with men. Right now, I see more of auto-censorship, and fear of punishment. Obviously, it is easy to be hero from my position, but it is much more difficult to do something as in (male or female) insider in a system based on a belief of inferiority of women both formally and informally.

I will have to read something more about that topic – do you have any suggestions, except for Bourdieu’s La Domination masculine?

future is female

Food

Being a vegan, it was extremely easy to find something to eat. I could easily avoid meat stuff all along and still eat extremely well. My biggest support was provided by Felafel, which was delicious and also cheap. For 50 cents, you could fill your stomach with delicious chickpea felafel. If not, there was the traditional soup called Āsh, providing you with enough energy for the whole day. We also tried some other meals, but I don’t remember their names. They usually contained eggplant, very common in Iranian cuisine. Also other vegetables are rather common for an average European – zucchini, tomatoes, pickled cucumbers, corn and so on. I also ate two pizzas in restaurants, both of them quite good, even without cheese. I don’t think there are enough vegans in Iran to support for a wider variety of products, but it seems natural that people eat meals without cheese, milk, eggs, or meat. Maybe a chance for a future investment?

One of the crazy things we have encountered were some kind of frozen noodles ice-cream with sweet sirup on them. We did not finish it and threw it away, because it tasted like shit. I have came across vegan shop only in Teheran, and it was a part of a big vegan restaurant, which was quite good.

IMG_20170304_124816

Pepa’s face while eating “ice-cream”

IMG_20170308_191519.jpg

Kebab in a vegan restaurant in Teheran

Enough for today, to be continued…

Jatka: co smíme vidět?

Na světě existuje jen málo zaměstnání, které by vyvolávaly větší odpor, než práce na jatkách. Porážka zvířat, jejich naporcování a následné odeslání všech biologických materiálů předsdtavuje nechutnou, krvavou a obzvláště násilnou podívanou. Ochránci zvířat často používají citát Adorna: “Osvětim začíná tehdy, když se podíváme na jatka a pomyslíme si, že jsou to jen zvířata.” Jatka jsou tedy symbolickými koncentračními tábory a jejich zaměstnanci jsou v této metafoře bachaři, kteří stojí za každodenní smrtí milionů hospodářských zvířat v průmyslovém prostředí moderních továren na smrt.

Kniha Timothyho Pachirata, o které chci v tomto příspěvku mluvit především, vychází z etnografického výzkumu, který autor provedl v roce 2004 na jedněch z nějvětších jatek v Nebrasce, USA. Její název – Every Twelve Seconds – poukazuje na časový interval, ve kterém je každé jednotlivé zvíře na lince zabito. Jatka v jeho podání nejsou výjimečná, ale naopak přímo souvisí se širšími společenskými strukturami tzv. civilizované společnosti. Ta nadále existuje i díky nehumánním procesům, ale naučila se je skrývat prostřednictvím sofistikované ideologie moci, která jasně omezuje naše vnímání komplexních situací a problémů. Ze živého zvířete se tak stává pouhý produkt, z jeho zabití mechanický proces a z etického hlediska je důležitá pouze jeho nezávadnost pro konzumenty.

Hlavním teoretickým konceptem, se kterým Pachirat pracuje, je “politika toho, co vidíme” (politics of sight). Jsou to právě jatka, která ukrývají před zraky veřejnosti násilné praktiky, které jsou nezbytné pro její přežití (pro její zásobení masem). Pachirat parafrázuje známý výrok, připisovaný Paulu McCartneymu: “kdyby měly jatka skleněné zdi, všichni by přestali jíst maso.”  Skutečně by to ale stačilo? Jak z jeho vyprávění vyplývá, tak nikoliv. Z naší lokální zkušenosti přitom víme, proč je podobné tvzení problematické – vzpomeňme si na nedávné zabíjení kaprů v centrech měst.

V knize doprovázíme Timothy Pachirata na jeho cestě na jatka, sledujeme jeho “kariérní růst” v období přibližně půl roku, po které na jatkách vydržel pracovat. Pachirat začal pracovat jako obyčejný dělník, ale rychle se dostal na pozici kontrolora kvality, který měl za úkol dohlížet na dodržování hygienických standardů.

jatka

V konkrétním kontextu amerických jatek hrají roli následující faktory: a) jedná se o prekarizovanou práci, která je vyhledávána nelegálními imigranty, kteří často neumí anglicky; b) práce je extrémně fyzicky náročná – většina zaměstnanců nemá po celou pracovní dobu přemýšlet o etických problémech spojených se zabíjením zvířat; c) hygienická opatření konstatně upoutávají pozornost všech ke kvalitě výsledného produktu – kusu masa, vnitřností apod., zatímco samotný akt zabíjení, řezání, sekání a stahování se stává pouhým mechanickým pohybem; d) prostorové dělení jatek vede k tomu, že pouhých osm zaměstnanců spatří dobytek jako živé zvíře. Práce je přitom rozdělena mezi 121 různých úkonů, které z celých živých tvorů udělají maso, vnitřnosti, kůže atd. Speciálně přizpůsobené prostorové členění dává každému ze zaměstnanců tzv. prostoru pro zabíjení (killing floor) jen omezenou možnost spatřit další činnosti. Práce tak probíhá buď individuálně či v malém kolektivu a to pod velkým časovým tlakem.

Pachirat na vlastní zkušenosti s prací poukazuje na podmínky, které na jatkách panují. Časová a prostorová deprivace (většina zaměstnanců se nemůže pohnout ze svého pracovního místa) způsobuje to, že samotné zabíjení zvířat je minimalizováno na technický problém. Každý zaměstnanec musí být neustále ve střehu a dbát na plnění svých povinností, přičemž kontroloři kvality, mistři a dále ještě zaměstnanci hygieny se neustále po jatkách pohybují a za každé porušení pravidel napomínají – tento typ hierarchizace dobře známe i z českých montoven. Dělník v nich přestává být individuální jednotkou a stává se pouhou součástí řetězu, ve kterém není možné nejen přemýšlet, ale ani jít na záchod. Jejich práce je také extrémně nebezpečná,  většina dělníků operuje s noži či s dalšími ostrými nástroji. Další díl jejich pozornosti je věnován tomu, aby nikdo nebyl zraněn projíždějícím kusem těla, což je při všudypřítomné vlhosti prostředí obtížné (str. 123). Pokud k tomu připočteme i obrovský zápach a nízké teploty v některých částech jatek, tak podle Pachirata zaměstnanci nemají šanci rozjímat nad tím, . Toho si mimochodem můžete všimnout i v nedávno vysílané reality show Zlatá mládež kde právě silné smyslové vnímání aktérům nedovolovalo, aby se dostatečně soustředili na násilnosti, které se před jejich zrakem odehrávaly. Pachirat svou vlastní zkušenost glosuje následovně: “Na konci dne u jater číslo 2394 nebo u kopyta číslo 9576, už jen těžko záleží na tom, co je krájeno, sekáno, páleno, věšeno nebo stahováno: vše na čem záleží je to, že se den zase jednou chýlí ke konci […].” (str. 138)

 

Můžeme zaměstnance jatek přirovnat k bachařům v koncentračních táborech? Mohu konstatovat, že mne Pachiratova práce přesvědčila spíše o opaku – jejich situace, obzvláště pokud jde o nelegální imigranty, je složitá a práce existenční nutností. Ano, najdou se mezi nimi i tací, kteří zvířata zbytečně týrají, ale často je taková situace důsledkem toho, že časový limit na porážku je příliš krátký a každé zdržení znamená prodloužení pracovní doby pro všechny zaměstnance – dehumanizace výrobního procesu par excellance, tak jak ji známe i z dalších průmyslových odvětví.

Zaměstnanci sice zabíjení vykonávají, ale nejsou to jen oni sami, kdo maso konzumuje. Obrovské utrpení zvířat, které jak sám autor podotýká, nejsou porážena v souladu s hygienickými pravidly (např. podmínka omráčení před samotným usmrcením) je jedním z mnoha faktorů, které moderní jatka ustavují. Jatka jsou tak symbolem naprosté odcizenosti většinové společnosti jak od násilí nad zvířatech, tak i nad osudem méně šťastných jedinců. Jatka jsou často vzdálena prostorově (venkovské oblasti), sociálně (pracují v nich marginalizované vrstvy obyvatel) i ideologicky (předstíraná humánnost v kontrastu s brutalitou). Jejich fungování je interpertováno jako nezbytné, aniž by byla zpochybňována samotná podstata. Z českého prostředí je ideálním příkladem jeden z dílů Pekla na talíři. Timothy Pachirat také rozebírá lingvistickou vzdálenost, ve které se protínají eufemismy se surovou každodenní realitou, ve které se zaměstnanci operují.

Pachirat po vzoru Foucaulta propojuje jatka se schopností moderní společnosti ukrývat to, co je považováno za nepříjemné, rozrušující, nevhodné či násilné – jatka se dostávají na úroveň vězení, mentálních institucí či domovů důchodců. Moderní společnost, namísto aby utrpení a smrt (ale třeba i osamění) zmírňovala, dosahuje mistrovství v jejím ukrývání a bagatelizování prostřednictvím byrokratických mechanismů, jakými jsou například dodržování hygienických nařízení, jejichž dodržování automaticky znamená, že je vše přeci v pořádku.

Zatím nejvíce efektivním způsobem boje se ukazuje být neustálé odhalování toho, co se mimo pomyslný zrak společnosti děje. To ale samo o sobě nestačí, protože bez širší společenské transformace bude takové snažení sloužit k pouhým změnám byrokratických pravidel, aniž bychom byli skutečně schopní přehodnotit naše vlastní postoje k tomu, co je humánní. Můžeme sice zlepšit situaci některého zvířete v určitých podmínkách, ale ve finále nepřispějeme k zastavení krutých praktik, které přispívají k jeho vykořisťování. Často propíchaná a potetovaná těla aktivistů 269, kteří se na veřejnosti nechávají cejchovat, mohou pouze přispívat k další marginalizaci. Profesionální kampaně dalších organizací za práva zvířat zase mohou přispívat k vytvoření sofistikovaného marketingu, který se zaměřuje více na prodej veganských produktů, spíše než na řešení problému konzumace masa. Výkřikem “jsem vegan” nebo “veganství je sexy” na tričku sice budujeme naší individualitu, ale masožroutský zeitgeist je před námi v bezpečí! A nezapomínejme na samotný průmysl, který na produktech ze zvířat stojí – jejich prostředky jsou neomezené, mají většinovou podporu ve společnosti a za sebou velká marketingová oddělení, která rychle mění pravidla hry – umí využít etický apel, poukázat na kvalitu či na dobrý život svých zvířat.

Bez širší sociální teorie bude obtížné situaci na kterýchkoliv jatkách změnit. Společenské struktury a prostředí průmyslových velkochovů a smrti, jak ukazuje Timothy Pachirat, jsou propojené s dalšími problémy spojenými s modernitou. Zabíjení zvířat po milionech je možné stejně jako mučení vězňů na Guantánamo, stejně jako prekarizace dělníků v továrnách či jako odsouvání Romů z měst na vesnice. Princip je stejný – mocenské struktury odsouvají nepohodlné fenomény na okraj zájmu, zabývají se jejich technickými detaily v provedení a ignorují širší kontext svých rozhodnutí. Nutno konstatovat, že jim to zatím prochází.

Většinu informací z knihy Timothy Pachirat zmiňuje i v tomto videu.

Literatura

Pachirat, T. (2011). Every Twelve Seconds. New Haven, London: Yale University Press.

 

Jak se chová hloupost?

Vždycky si říkám:

Možná že nemusí být smyslem života

křičet na ostatní lidi přes ty stejný mříže,

který z nás dělají nespokojený, zapšklý, hloupý, nenávistný a celkově nepříjemný tvory.

Někdy stačí:

Držet se v povzdálí a pozorovat,

smát se těm, kteří se snaží vystoupit z davu

i těm, kteří se do něj stále znovu řadí. Jejich snaha je zoufalým pokusem

o vytvoření statusu, který je uchrání před vlnou dalších sociálních nejistot.

A proto:

Mít lepší práci, být spokojenej s materialistickou náplní, dívat se na sebe

a představovat si, že jsem ta nejobjektivnější a nejspravedlivější opice,

zneuctěná a nevyslyšená pouze proto, že má slova mají metafyzickou příměs pravdy!

Public Space, Buildings, Ideologies, and Politics

 204187_big Si el pueblo no hace política, los políticos mandan

Portavoz

Link

I have just finished reading an interesting book, which is called Political Poloverejnosti [translates as Semi-public Politics]. It is, in its core, a case-study done by an anthropologist, which talks about the destruction of one old cultural center in Pilsen. Its main theme, however, is the clash between narratives and ideological perceptions of reality – old Bolshevik, new neoliberal, progressive and regressive, active and passive and many more. The book’s author, Petra Burzova, tries to uncover, how different groups of people perceive public space differently, and how they express their position by constructing their own personal narrative. I cannot go into the detail here, because author works with different theories and uses methods that are not familiar to me, so let me just point out a few points that struck me as a reader.

What came as the most surprising thing to me, is the author’s ability to connect seemingly unrelated things – political ideologies, narratives, buildings, public space, life experiences and so on. Questions that arose were, for example: What happens when we destroy a building which constitutes the public space? How its absence talks to us? Or, why do we connect revitalization of certain public space with its commercialization?

In the book, we learn about the motives of each one of the actors (politicians, architects, bureaucrats, activists). I liked the fact that the author does not exclude ordinary people. On the contrary, author’s notes on the reactions and emotions observed around the destroyed building open even more questions.

_mg_4145-kulturak2

One important thing I have learned is that city inhabitants care more about public space than about the city budget. This fact can be easily exploited by active groups that try to convince people to give them trust in reconstruction of certain public areas. It often leads to further commercialization of public space. Neoliberal discourse, as it seems, is the strongest one to be heard, and cities tend to listen to rich interest groups which promote investment. New shopping malls, supermarkets, and other commercial buildings appear everywhere. In many cases, people accept their passive role, and don’t intervene with interests. What happened in Pilsen was thus unprecedented. Activists were able to mobilize enough people to call for referendum, in which activists defeated developers. As a consequence, public debate remains open, while old ruins of the previously demolished cultural center haunt passers by.

In Olomouc, we used to have an old passenger airplane (!!!) parked near the city center. When it was sold to a private collector, it was an event for the whole city, people went to the streets and took photos, I witnessed that they talked about their memories connected to its location. The whole story was covered in-depth by the local media, including interviews with city representatives and new owner.

letadlo

 

What really scares me is that it is a common practice to exclude or ridicule narratives constructed by those people. Their own perceptions and histories are homogenized (often expressed as their abstract desires: They do/don’t want…) and expressed by active groups in order to support their claims. In the end, public debate is no longer public, because it does not take place in public or deals with public opinion. Read the last sentence one more. Citizens turn into a yes/no voters, without having a voice in the debate about the options. And that is an underlying problem in many other areas as well (I wrote about it before).

The Ultimate Stage of Empty Philosophy

download

Sometimes I’m surprised by the people around me. I attended Plzensky Barcamp last week, and it was amazing. People were showing their skills, talking about a bunch of stuff that interested them, and were really amazing in many other ways. Yet I felt the presence of despair.  The reason was that I could not reach out to them – their worlds were as separated as possible from mine. When thinking about it, I realized that it is the outcome of the never-ending process of specialization. We are driven by our careers so much we don’t even have time to build a common ground in our society. In this sense, it is difficult to believe that some kind of understanding is possible on a broader level. I attended a workshop where programmers were talking about building an application to create laws. They were convinced that it would work perfectly, without any mistakes or emotions. Yeah, let’s do it, I thought. What else can we replace? What will remain?

My friend told me that he bought a new camera for his wife. He was a little bit upset about it. Now, he said, we travel to take photos, not to enjoy our day. I totally know what he means. When something is not posted on the Internet, it practically does not exist. Our lives revolve around it. We are unprepared for a real social interaction without any technological involvement. I can see it myself. This is why I established a strategy for my own photo-video documentation. I delete everything every now and then. I don’t hesitate. The best moments will always be remembered, and fuck the rest.  Why shall I care?

Living should be effortless, unfocused, independent. I don’t get why someone believes that happiness is what is needed in our lives. I do not advocate disasters, deaths of family members or anything like that. But why the hell should I be happy? Happiness is like the ultimate weapon of discontent. You can still reach for more, still focus on a new goal. But why? I’m at home right now, I do not have an ordinary work, or purpose. And sometimes it makes me happy and sometimes unhappy. We are trapped here, our bodies are our prisons, we cannot escape. So why pretend that life is something more than this?


People, beautiful people,

Stop being assholes,

That’s the only thing that I know is right.

KLINIKA: NADĚJE ČESKÉHO SQUATTINGU

Od chvíle, kdy policie vyklidila žižkovské autonomní sociální centrum Klinika, uplynuly již dva měsíce. Její okna sice stále zůstávají zabedněná, ale aktivisté ve své snaze o získání objektu bývalé Kliniky významně pokročili. V současné chvíli jsou již jen krok od jejího získání do podnájmu (zadarmo) na několik měsíců od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Zároveň se z hlavních organizátorů staly mediálně známé tváře, když se jim podařilo na celou situaci upozornit média a získat si pozornost širší společnosti. Celá kauza se dostala až na stůl ministra financí Andreje Babiše, který pro něj typickým způsobem prohlásil, že Kliniku zařídí. Jestliže ÚZSVM autonomní sociální centrum Klinika skutečně aktivistům umožní používat, bude to znamenat průlom v přístupu úřadů ke squattingu pro celou Českou republiku.

Každé město potřebuje svou Kliniku

Projekt autonomního centra Klinika byl ale kromě medializace některých problémů spojených se státní (ne)správou jejího majetku úspěchem i  v něčem jiném. V první řadě ukázal, že i v dnešní době je možné s dostatečným odhodláním prosadit věci, které se na první pohled zdají nemožné. Není tomu tak dávno co v roce 2009 policisté vyklidili squat Milada a opuštěná budova tak chátrá dodnes. Po nepříliš povedeném zásahu to však pro české aktivisty a  squatery vypadalo, že budoucnost jim není příliš nakloněná. Jakékoliv pokusy o obsazení budovy od té doby skončily nezdarem a periodické upozorňování squaterů na problematiku chátrajících a neobydlených objektů se stalo spíše jednodenními dýchánky, které pro ěn končívaly na policejní služebně.

Ale zpět ke Klinice. Ta představuje znovuobjevený důkaz, že nadšení a kreativita stačí k tomu, abychom mohli začít aktivně měnit své okolí. Spousta mladších lidí v mnoha českých městech přitom tuto možnost ani nezvážila, protože tržní prostředí ve kterém agresivní developerské projekty ovládly některé magistráty (jedním z typických příkladů by mohla být olomoucká Šantovka) a z našeho okolí se stalo jejich hrací hřiště pro vyvolené. S příchodem Kliniky si ale otázku možnosti změny a revitalizace našeho okolí musíme položit znovu. Obzvláště pokud si uvědomíme, že i veřejnost již nemusí být tak jednoznačně proti. Zde je důležité upozornit na sympatickou reakci veřejnosti, hlavně pak obyvatel Prahy z bezprostředního okolí objektu Kliniky. Namísto z médií naučených frázích o feťácích, bezdomovcích a neúctě k soukromému majetku, jsme byli svědky pozitivních reakcí i od starších ročníků. Opět nelze jinak než pochválit autory projektu za vhodný výběr objektu, který byl roky opuštěný.

Kritikům, kteří se zaměřili na několik nepříliš efektivních poznámek o soukromém vlastnictví (jako například pražská ODS), jsme se všichni při pohledu na zdevastovaný objekt ve státním vlastnictví museli smát.

Přímá akce, vyjednávání, medializace

Byla to právě přímá akce, kterou na sebe Klinika upozornila a která ji odlišila od občanských aktivit, které se snaží jít čistě legální cestou. I v jiných městech narazíme na podobné projekty sociálního bydlení a služeb, které však často bez dostatečné podpory veřejnosti stojí na mrtvém bodě. Klinice se narozdíl od nich díky přímé akci se podařilo autonomní sociální centrum okamžitě uvést do provozu a nabídnout desetidenní ochutnávku  toho, co lidé kolem projektu chtěli okolí nabídnout. Zatímco ostatní projekty stojí na úřadech roky a jen málokdy dokáží jednání přivést ke zdárnému výsledku, Klinika ukázala, že to jde mnohem rychleji a zadarmo. Kombinace přímé akce a konvenčnější snahy o legální získání objektu Kliniky, spojeného se zájmem českých médií, se ukázala být tou správnou cestou a i přes počáteční neúspěch dokázala prolomit .

Právě teď máme možnost přímo zasáhnout do našeho okolí  a přispět k revitalizaci opuštěných objektů a také k rozvoji sociálních služeb. Pražská Klinika nemá svou existenci stále jistou a tak hrozí, že celý projekt bude zamítnutý. Pokud s poselstvím Kliniky jako občané souhlasíme a sami o podobné iniciativě uvažujeme, musíme okamžitě začít jednat. Po celé zemi jsou  stovky až tisíce chátrajících a opuštěných objektů, které patří státu. Ten se přitom již ústy ministra financí vyjádřil, že mu podobné projekty nevadí.  Nezbývá, než se zeptat, co by se stalo, kdyby se najednou a nezávisle na sobě objevily Kliniky další?

The Relevance of Political Parties in Electoral Competition in Argentine Provinces

download

In this post, I would like to summarize some of my thoughts about the topic of political competition and its relation with political parties at the subnational level in Argentina. I have already claimed in my previous post that in some of the provinces, political parties’ preferences can’t be tied to the policy outcomes. As I have discovered in my research, there was no apparent connection between the opposition strength and the adoption of institutions of control and oversight, contrary to what the previous research suggested (Melo, Pereira and Figueiredo 2009). The authors claim that the level of institutionalization of political competition (which they measure by a proxy – electoral volatility) is the key factor in the adoption of institutions of control and oversight. They also throw institutional design in the mix. But by assuming that the volatility can explain the quality of an oversight institution, they are missing lots of information.

I have a particular research question on mind. When analysis of political competition through measures of party competition loses its explanatory power?

  • When there is a strong faction competition;
  • When the decisions of legislature are being vetoed by the executive; in Argentina, there is a long tradition of caudillo style of politics. This power is often manifested by using the veto to undermine the legislature.
  • When the political competition takes place in a closed game (Behrend, 2011); closed games are characterized by having a) free and fair elections; b) family politics (only members of families have access to top government positions); c) control of the media; d) control of the province; e) control of business opportunities; f) control of the judiciary.
  • When nationalized political crisis does not lead to a victory of a more democratic style of politics; the logic of this point revolves around the closed game, and is also connected to the boundary control theory (Gibson 2005). One of the main reasons why illiberal (or authoritarian, as Gibson calls them) provincial governments fail is through nationalization of a scandal (and it can be almost any type of scandal, from a murder to an electoral fraud). After such events, the governing elites can be taken down by the federal intervention, or by an electoral defeat from the opposition. What seems to be the problem here is the fact that the literature assumes that the political force which comes empowered from the crisis would actually be more democratic in its political style.
  • When the competition is not accompanied by a clear ideological stance; provincial competition between provincial parties is often focused on the marginalized voters, thus using the logic of direct delivering of goods and services. This isn’t accompanied by a fixed ideological position with fixed position on central issues, such as provincial economy, functioning of administration or fighting the corruption. During the election, this can become observable by the fact that the political program highlights the importance of individual candidates (especially ones who run for a governor) and their personal qualities. Most societal cleavages which are normally present in Europe are reduced to a peronism vs. antiperonism.
  • When the opposition is only nominal; other political parties are not making being enough critic of the actions of the government. They often participate in government projects, and don’t openly question the government. This particular feature can be tested only where there is a digital record of MPs votes. We are currently working on this one with my colleague Michal Škop.
  • When a national party does not participate in the nomination of the candidates in all types of elections;

Literature

Behrend, Jacqueline. “The Unevenness of Democracy at the Subnational Level: Provincial Closed Games in Argentina.” Latin American Research Review46.1 (2011): 150-176.

Gibson, Edward L. “Boundary control: Subnational authoritarianism in democratic countries.” World Politics 58.01 (2005): 101-132.

Melo, Marcus André, Carlos Pereira, and Carlos Mauricio Figueiredo. “Political and institutional checks on corruption: Explaining the performance of Brazilian audit institutions.” Comparative Political Studies (2009).

Tula, María Inés. “Ley de lemas, elecciones y estrategias partidarias. Los casos de La Rioja, Santa Cruz y Santa Fe.” Boletín SAAP 3.5 (1997): 3-26.

Closed Games in Argentine Provinces

Since I have been doing research about the Argentine provinces, I decided to cover some of my latest thoughts about it here. First, let me acknowledge that as a political scientist from Czech republic, I suffer from certain limitations in my imagination about how things actually work, and my research represents also my endeavor in learning that there is no general truth to what is good and what it bad, but that we rather have to deal with certain limited arena of policy choices, in which actors tend to operate. Therefore, all 23 provinces (+ federal district Buenos Aires, which behaves in the same way), they really test my ability to understand what is the Latin American policy making and how it works.

For my dissertation, I chose a topic which focuses on the provincial process of state-building after the restoration of democracy in 1983. I decided to pick up institutions of control and oversight I would implement, and then test whether their adoption could be explained by the level of political competition in each province. My main inspiration came from the book Rebuilding the Leviathan (Grzymala-Busse, 2007), in which the author claimed that state exploitation was restricted by the political competition. I wanted to expand Grzymala-Busses theory to a completely new setting of subnational units in Argentina, and test it quantitatively.

I picked four provinces (Chaco, Corrientes, Formosa and Misiones) from the same Northeastern region, and used them in my model (in which I used Taagepera’s measures of effective number of parties and balance of parties; Laakso Taagepera, 1979; Taagepera, 2007) to see whether there was something to the relation between political competition and adoption of institutions of control and oversight. You can check the data here. I took every election to the provincial legislature in years 1983-2009 for each province, and established when each institution was adopted. In sum, I had 364 cases. In every case, I included the information, whether a particular institution was created (green circle) or not (red dot). You can see the result in the graph:

1

As you can see, there is no pattern in the data. Sometimes, institutions appeared when there was no competition, and sometimes they did not appear despite it.

Why I was wrong?

My main problem was that I never asked myself an important question: What role does the provincial party plays in the policy-making process? By being heavily influenced by the literature on the topic (Suárez Cao, 2011; Gibson and Suárez Cao, 2010; Došek and Freidenberg, 2013) I also automatically accepted the premise that political competition takes place between the parties. But there is a slight problem. Political parties serve as a vessel that is used to resolve internal and external competition among the provincial elites. Argentine provinces represent what Behrend describes as a closed game (Behrend, 2011) between political families. Members of families, who don’t necessarily have a family bondage, are groups of people connected to a certain power group in the province, which usually controls a significant amount of economic activities in the province, as well as media and access to resources.

So if we use measures that only indicate the competition to analyze the process of policy-making in any province, we are actually missing a huge amount of information.

Implications for my research

I realized that political competition could not explain the adoption of institutions of control and oversight, because political families are much more interested in maintaining the game closed. It does not mean that institutions of control and oversight do not appear at all. On the contrary, even provinces that are widely considered to be hybrid regimes (such as Formosa or Corrientes in the case of my research) adopted a significant amount of them deliberately. The reason why is to be seen, but my guess right now would be that:

  1. To provide legitimacy to the politics
  2. To create job opportunities for the loyal members of families
  3. To use them against their possible political opponents (this would be the case of Misiones in my research)
How to analyze it?

I suggest that there are a number of ways how to proceed with analyzing my assumptions. First would be to look at the electronic voting register (wherever possible) from the provincial legislatures to check how MPs voted on important anti-corruption laws, and also go through the parliamentary discussion about the topic. Second, check who works for each institution of control.

3TL;DR
  • Politic science focusing Argentine provinces assumes that political party is the main policy maker. Provincial governments are often (but not always) working as closed games. In closed games, the main actors are political families. Political families are behind the party financing, and their members are spread across different parties/factions in order to secure family interests.
  • As the evidence from my data shows, we cannot establish a pattern that would suggest that there is a positive impact of political competition on the adoption of the institutions of control.
  • Higher political competition might also be a consequence of a careful gerrymandering, in which families create their electoral fortresses, while competing only for a small territory. This would make elections less resource intensive and also work as a guarantee to the political families a stable constituency, which can be mobilized and work as a more effective safeguard against their opponents. Last benefit is that it would not allow others to enter to their closed game.
Literature:

Behrend, Jacqueline. “The Unevenness of Democracy at the Subnational Level: Provincial Closed Games in Argentina.” Latin American Research Review 46.1 (2011): 150-176.

Došek, Tomáš, and Flavia Freidenberg. “La congruencia de los partidos y los sistemas de partidos multinivel en América Latina: conceptualización y evaluación de algunas herramientas de medición. Politai.” Revista de Ciencia Política 4.2 (2013): 161-178.

Gibson, Edward L., and Julieta Suárez-Cao. “Federalized party systems and subnational party competition: Theory and an empirical application to Argentina.” Comparative Politics (2010): 21-39.

Grzymala-Busse, Anna. Rebuilding Leviathan: Party competition and state exploitation in post-communist democracies. Cambridge University Press, 2007.

O’Dwyer, Conor. Runaway state-building: Patronage politics and democratic development. JHU Press, 2006.

Laakso, Markku, and Rein Taagepera. “Effective number of parties: A measure with application to West Europe.” Comparative political studies 12.1 (1979): 3-27.

Suárez Cao, Julieta. “¿ Federal en teoría pero unitaria en la práctica?: Una discusión sobre el federalismo y la provincialización de la política en Argentina.” Revista SAAP 5.2 (2011): 0-0.

Taagepera, Rein. Predicting party sizes: the logic of simple electoral systems. Oxford University Press, 2007.