Farmagedon: skutečná cena levného masa

Když jsem před dvěma týdny poprvé vzal knihu Farmagedon: skutečná cena levného masa od autorů Philipa Lymberyho a Isabel Oakeshottové do rukou, měl jsem obrovskou radost. Po přečtení poslední stránky ale zůstávají smíšené pocity, které pramení hlavně z relativní neschopnosti autorů vidět věci v širších politických souvislostech.

Množství odborných informací přímo od expertů spojené s přímým pozorováním na různých místech světa (namátkou USA, UK, Čína, Mexiko, Peru, Argentina), které Philip Lymbery v rámci svého boje proti intenzivnímu zemědělství podnikl, od počátku slibovaly nové informace a hlubší pochopení vztahu mezi intenzivním zemědělstvím a jeho ekologickými a sociálními problémy. Lymbery, který je zároveň ředitelem lobbystické organizace za práva zvířat Compassion in World Farming a zároveň není veganem, přitom umí mluvit jazykem, který osloví i neveganskou část publika. Ne nadarmo se jeho kniha stala v některých zemích bestsellerem a její autor dosáhl celosvětového uznání – například i v pořadu Na plovárně. Jeho argumenty nejsou založeny čistě na etice a konzumace masa je dle autora při splnění přísných welfarových kritérií naprosto v pořádku.

Namísto úplného abolicionismu masa tedy navrhuje Lymbery nabízí humánnější a udržitelnější způsoby jeho produkce. Slovu vegan se vyhýbá úplně a na 415 stranách se zmínky o veganství dají spočítat na prstech jedné ruky. Nepovažuji to za žádný nedostatek, naopak bych v tomto ohledu vyzdvihnul, že se ve svém diskurzu veganství nezastává, ale ani jej nekritizuje – a nechává tak cestu každému otevřenou.

Výsledek obrázku pro farmageddon

Spousta přehledných informací o intenzivním zemědělství

Kniha se dělí na šest částí. Po technické stránce jim nelze nic vytknout – obsahuje spoustu statistických informací a veškeré informace jsou dohledatelné díky přiloženému seznamu literatury.

V první části, nazvané Drsné probuzení, autor detailně popisuje svou vlastní zkušenost s realitou průmyslových velkochovů. Čtenáře v tomto širším úvodu konfrontuje s tím, jak věci fungují “v malém” u něj doma a s tím, jak probíhají ve velkovýrobě. Důležitým prvkem pro Lymberyho je to, že srovnává diametrálně odlišné podmínky chovu tzv. hospodářských zvířat. Dle mého názoru tak činí vědomě a s úmyslem čtenáře šokovat:  “Byly to obrovské průmyslové zóny, charakterizované neskutečně velkými továrnami na zpracování krmiv a mléka, chrlící své výpary.”

Ve druhé části své knihy jménem Příroda už jde autor přímo k věci – začíná u používání pesticidů i insekticidů a rozebírá dopad jejich nadměrného používání na úbytek či úplné vymizení některých živočišných druhů. Podrobněji se to týká především intenzivním zemědělstvím drtivě likvidovaných včel a také autorem oblíbených ptáků. Lymbery například zkoumá příčinu úbytku vrabců, což je problematika, která se přímo dotýká i nás. Hlavním důvodem jejich úbytku je nedostatek potravy, způsobený právě intenzivním používáním inscekticidů, kterými se nabourala přirozená rovnováha předchozích ekosystémů. Vrabci postupně mizeli, až zmizeli úplně. To se dá ostatně dohledat i z vědeckých studií, jako je například terénní studie z oblasti Leicesteru v Anglii od ornitoložky Kate E. Vincent. Závažná je ale i situace včelstev nebo motýlích populací. Jednou z novinek, se kterou jsem se díky Farmagedonu setkal vůbec poprvé, byl převoz včel pomocí kamionů do jiných oblastí. K tomuto převozu dochází proto, že v oblastech, kde jsou včely nejvíce potřeba – tedy tam, kde jsou monokultury – už dávno žádné původní včelstva nejsou, protože je zabily pesticidy. A tak se jednoduše dováží odjinud a na tomto byznyse lze velice slušně vydělat.

Výsledek obrázku pro bees transports

V části Zdraví se setkáváme se známými argumenty o civilizačních chorobách. Opět jsou připojeny i studie, které poukazují na radikální zvýšení tučnosti masa z velkochovů, ve kterých mají zvířata pouze omezený pohyb. Lymbery také problematizuje užívání antibiotik – podle jeho vlastních zkušeností jsou antibiotika často podávána neodborně jako preventivní léčivo. To v důsledku znamená, že dochází k vysokým koncentracím těchto látek v tělech zvířat. Pro vegany a veganky opět nic nového, ale pro průměrného karnistu pořád ještě ano. Zajímavou podkapitolou v této části je problematika virových onemocnění – ať už se jedná o ptačí nebo prasečí chřipku, obě dvě tyto nemoci měly svůj původ a nultého pacienta v oblastech, kde jsou soustředěny průmyslové velkochovy. Například v oblasti La Gloria v údolí Perote v Mexiku, které Lymbery navštívil, se zdejší obyvatelé aktivisticky snažili zabránit narůstu vepřínů, ve kterých byly umístěny milion prasat ročně, určených pro ukojení poptávky v městských oblastech. V této části autor poprvé významněji polemizuje s tím, že intenzivní velkochovy mají masivní sociální dopady, které zůstávají skryté – venkovské obyvatelstvo v postižených oblastech se může jen omezeně bránit a tak jim kolem jejich domů přibývají farmy, které kontaminují jejich vlastní půdu a vodní zdroje kejdou a chemikáliemi. Lymbery to dokládá řadou studií a dat, které poukazují na empiricky podložený horší zdravotní stav tamních populací – od obsahu dusíku v půdě až po výskyt vzácných typů rakovin či dalších nemocí, spojených právě s vystavením  obyvatelstva pesticidům. Ve vzácných případech pak mluví i o politickém násilí proti vzpurným obyvatelům.

Čtvrtá část pojmenovaná prozaicky Hnůj se zabývá jedním z nejpalčivějších problémů intenzivní živočišné výroby – jejich výkaly. Ty například ve francouzské Bretani pravidelně pokrývají pobřeží páchnoucí řasou, která je smrtelně jedovatá a musí se nákladně odstraňovat. A protože je močůvky hodně a k zemědělství jí není tolik potřeba, vzniká pro producenty masa obrovský problém. Ten řeší tím, že porušují normy pro to, kolik mohou maximálně kejdy rozprášit. Důsledkem je jen další kontaminování vodních zdrojů, protože přebytečná kejda z polí steče a dostává se právě do nich.

V páté části nazvané Zmenšující se planeta Lymbery naplno rozjíždí svojí kritiku současné formy zemědělství a trendů v něm. Jedním z hlavních tvrzení je to, že ve skutečnosti intenzifikace zemědělství není efektivní a vede k obrovskému plýtvání. Autor připojuje i sociální kritiku, přičemž se pro příklad uchyluje do argentinských provincií Chaca a Formosy (tedy části světa, kde jsem šest měsíců pobýval a odkud pochází moje manželka). Působivě popisuje, jak tamní původní obyvatelé trpí pod neustále se rozšiřujícími plantážemi sóji, tedy de facto novou kolonizací. Ta jim tentokrát nebere jen půdu, ale také zamořuje jejich životní prostředí. Dětská podvýživa je tak v Chacu naprostou samozřejmostí. Neexistuje přitom žádný respekt ke zvířatům ani k lidem – pokud jde o původní obyvatele, ti jsou kolektivně odsouzeni (podobně jako Romové u nás) za to, že jsou neschopní a neumí si poradit. Jakmile se přesunou do měst, stává se z nich obyvatelstvo ghett, ve kterých následně propadají závislostem na drogách a na alkoholu. Při hledání souvislostí mezi plátkem masa na našem talíři v České republice a tím, co se děje v Argentině, nemusíme skutečně pátrat dlouho.

Výsledek obrázku pro pobreza chaco

Chudoba, žádné pracovní příležitosti a postupný přesun do měst, které jsou již také znečištěny průmyslovou výrobou – to je nejen pro původní obyvatele obrovský problém, který nemá žádné řešení. Argentina je na exportu sóji závislá a velká část příjmů do státní kasy pochází právě z ní. Lokální vlády navíc ekologii nevnímají jako důležité téma, což vím z vlastní zkušenosti. Argentina je v ochraně přírodního bohatství země nikoho a díky obrovskému prostoru si zde proto korporace včetně Monsanta mohou dělat, co chtějí. Pokud chcete konkrétně o Argentině vědět víc, doporučuji shlédnout toto video.

Nejproblematičtější částí knihy je z mého pohledu poslední část – Co nám na stůl připraví zítřek?, konkrétně pak podkapitola úplně na závěr knihy, nazvaná Řešení – jak odvrátit nadcházející potravinovou krizi. Pojďme ale postupně. Lymbery na začátku této části rozebírá dopady GMO na podobu zemědělství, ať už z pohledu umělého šlechtění a patentů na jednotlivé typy odrůd, ale také ze zdravotních hledisek. Věnuje se i své cestě do Číny, konkrétně do provincie Che-nan, kde navštívil velkochovy jedné z největších korporací na světě, která se živočišnou výrobou zabývá. Lymbery detailně popisuje své zděšení z toho, jak racionalizovaná a sofistikovaná už tato výroba je – a přitom jak je jí naprosto jedno, jaké dopady má na životní prostředí. Hlavním cílem je nacpat co nejvíce prasat na co nejmenší prostor. Úplně největším paradoxem pak podle autora je, že podobné projekty jsou financovány částečně i z peněz Světové banky (konkrétně z International Finance Corporation) a zároveň je jedna z obrovských farem Muyuan držitelkou akreditace OSN na základě své údajné péče o životní prostředí UN CDM (Clean Development Mechanism – mechanismus čistého rozvoje). Podporou projektů s akreditací UN CDM mohou korporace, které znečišťují životní prostředí ve vyspělém světě, nakupovat odpustky. No a v tomto případě přímo podporují velkochovy, které ničí životní prostředí v rozvojovém světě. Opravdová nádhera!

Vesničané, vodní zdroje nebo zemědělská půda – ty v procesu nehrají žádnou roli a přesouvají se tak role pouhých externalit celého procesu. Alespoň částečný benefit – maso k jídlu – je přitom určený obyvatelům východního pobřeží Číny. Na lokálním trhu se výrobky vůbec nevyskytují a naopak vedou dle autora k dalšímu chudnutí tamního obyvatelstva. A to vše za potlesku globálního kapitálu. Podle Lymberyho ale není snadné s tím něco dělat – jak sám popisuje, kampaně za změnu podmínek jsou extrémně náročné a vyžadují lobbying, který často trvá celé dekády. Dotace do zemědělství jsou taktéž vysoké a zájmy bránit je ještě podstatně větší. Proto se autor uchyluje ke konstatování, že nejlepším způsobem jak problém vyřešit je být etickým konzumentem. A právě zde naráží…

Hlavní argumenty

Pojďme si ještě jednou zopakovat hlavní teze, které prostupují celou knihou:

a) intenzivní zemědělství je neudržitelné – je náročné na ropu, pesticidy, neustálou expanzi zemědělské půdy a na monokulturním způsobu pěstování plodin.

b) intenzivní zemědělství má skryté sociální dopady – ať už se jedná o vesničany v Mexiku, obyvatele provincie Santa Fe v Argentině nebo menší zemědělce na americkém středozápadě, ti všichni jsou přímo ohroženi.

c) argument o nezbytnosti intenzivního zemědělství pro nasycení rychle rostoucí světové populace – zde Lymbery uvádí, že problém není na straně produkce, ale v plýtvání – ať už důležitou úrodou obilí a sóji, která jde na výkrm hospodářských zvířat, tak i v podobě “klasického” plýtvání, z důvodu přesycení trhu danou komoditou.

d) politická změna je příliš pomalá, je potřeba měnit konzumenty. Ti musí být schopní rozeznávat, co je a co není etické jídlo.

e) konzumovat maso, mléko a vejce je v pořádku, pokud jsou z etických chovů, kde je kombinovaná rostlinná i živočišná výroba – zjednodušeně řečeno, autor usiluje o to, aby zvířata žrala to, co člověk nejí (trávu, zbytky) a přitom z nich vznikalo poživatelné jídlo. Je potřeba zamezit plýtvání všemi potravinami a přejít na jejich lokální produkci.

Hlavní problémy

Přestože kniha umí výborně pracovat se sociálními a ekologickými problémy v mikro i makro měřítcích (tj. na lokální i globální úrovni), chybí jí schopnost extrahovat tyto informace do komplexnější teorie o nastavení současného ekonomického systému. Potom vše, co autor popisuje, vypadá víceméně jako náhoda – přitom ale devastace oceánů v Peru, kultivace sóji v Argentině nebo prasečí farmy v Číně a USA mají jednoho společného jmenovatele – globální kapitalismus. Ale pro Lymberyho jakoby to bylo zakázané slovo a v knize se ani jednou neobjevuje, přestože se v ní hovoří o skupování půdy a vytlačování původních obyvatel, o propojení agrobyznysu s farmaceutickým průmyslem a o financování jeho projektů prostřednictvím organizací, které jsou dlouhodobě tvrdě kritizovány za škody, které ve světě napáchaly šířením neoliberální ideologie. Zde se vrátím ke svému předchozímu článku o knize Timothyho Pachirata, ve které se naopak autorovi velice jasně podařilo analyzovat vztah mezi týráním zvířat -> vykořisťováním levné námezdní pracovní síly -> nekvalitními potravinami nesplňujícími hygienické standardy. Ano přátelé, kapitalismus je v intenzivním zemědělství přítomný jako všude jinde – zvyšuje požadavky, skupuje, vyhrožuje a ničí – a to vše za potlesku národních vlád a nadnárodních organizací. Tlak na snižování nákladů a intenzifikaci přeci není doménou jen pro současnou zemědělskou výrobu – jedná se o komplexní společenský problém, který obzvláště v rozvojových zemích způsobuje nárůst sociálních nerovností, když z chudých venkovských obyvatel dělá levné námezdní dělníky do fabrik a z jejich farem levnou půdu pro monokulturní pěstování GMO obilí a sóji pro výkrm hospodářských zvířat. Pokud nejsme schopní naši kritiku z veganských nebo welfaristických pozic obrátit proti němu, zůstává naše kritika izolovaná. A to je podle mého měřítka špatně!

Ostatně i předložené řešení – kupujte jídlo od lokálních farmářů, které je v bio kvalitě, je krátkozraké. Nejen že jde proti základním principům současné podoby kapitalismu, ve které na všech úrovních vždy vítězí ten silnější, který nakonec menší farmáře pohltí. Zde jsem za jedno s McMurtryho vnímáním celého procesu jako rakoviny . Ta, jak dobře všichni víme, i po zdánlivém uzdravení často propuká opakovaně, ať už z důvodu nezdravého životního prostředí, životního stylu či špatných genetických predispozic. Přesto je nejúčinnější léčbou pravděpodobně to, že se zaměříme na příčiny a nikoliv na pouhé důsledky – tedy na samotné bujení. Lymbery nabízí sice kvalitní léčbu na základě rozsáhlého vědeckého poznání, ale neodstraňuje příčiny. Samotný spotřebitel pak je tváří tvář marketingu a obrovskému kapitálu bezbranný, což přiznává i sám autor. Dnes jsou již výrobky z velkochovů často opatřeny nálepkami o kvalitním životě, o slepicích na podestýlce a podobně. Ale tyto úhybné manévry agroprůmyslu slouží jen k tomu, aby odváděly pozornost a vytvářely mýtus štastného masa a hodného zemědělce. Lidé touží být klamáni a každému takovému kroku tleskají. Nebylo by přeci jinak možné, aby ministerstvo zemědělství ČR dotovalo 670 miliony korun program Mléko do škol, obzvláště v situaci, kdy současný vědecký výzkum poukazuje na zdravotní rizika spojenými s konzumací kravské laktózy.

Proč být etickým konzumentem, když můžu být veganem?

Úsměv na tváři mi vyvolala právě ona složitost nakupování welfare produktů. Ty totiž vyžadují rozsáhlou státní regulaci a neustálý dohled, stejně jako aktivní informovanost spotřebitelů. Lymbery popisuje jednotlivé typy masa a živočišných produktů a klade důraz na to, že je potřeba se mít na pozoru před různými marketingovými strategiemi – ale co to vlastně znamená? V první řadě to, že být veganem je daleko snažší, než být etickým konzumentem živočišných produktů. Veganství je jasné, jak vyplývá z motta: “Žádné maso, mléko, vajíčka ani med”. U welfare by podobné motto mohlo znít: “Kupuj vepřové maso, které má označení XY nebo YX, ale dávej si pozor na maso označené jako XX, protože v něm jsou prasnice dopovány látkou YY a taky pozor na farmu XXYY, protože ta má sice certifikaci XY, ale minulý měsíc změnili typ krmiva na nový typ, který obsahuje GMO sóju z Argentiny, která přitom nemusí být označená na obale.” A takto bychom mohli pokračovat u každého dalšího typu živočišného produktu. Dovolím si proto konstatovat, že být veganem je mnohem snažší, než welfaristou.

Farmagedon v rámci kapitalismu

Kniha Farmagedon je čtivá a přináší mnoho informací, které si lze dodatečně ověřit. Zároveň však nepřechází do nečitelnosti odborné literatury, což vnímám jako jednoznačně pozitivní krok. I samotné ignorování veganství jako alternativy podle mě není zásadním problémem, možná i výhodou – je důležité slyšet kritiku současného stavu i od těch, kdo jí maso. Nám, veganům a vegankám, to umožní hlubší sebereflexi v tom, že spolupracovat je potřeba i s lidmi kolem welfare, protože mají výsledky a (prozatím) také větší cílovou skupinu. Nejslabším článkem knihy je ignorování globálního kapitalismu jako skutečné příčiny současného stavu. Díky tomu, že Lymbery dokázal v mnoha případech, že si je vědom úskalí živočišné výroby v globálním měřítku, nevěřím mu, že by se problematikou kapitalismu nezabýval. Je otázkou, zda za tímto, dle mého názoru úmyslným, vynecháním stojí jeho víra v kapitalistickou ideologii nebo snaha neznelíbit se donorům pro jím spravovanou mezinárodní organizaci (vzhledem k tomu, že v jedné kapitole vychvaluje biofarmu, která patří princi Charlesovi, se domnívám, že to je spíše tato možnost). Farmagedon tak stojí na pomezí mezi kritikou a ohýbáním hřbetu a nedokáže se rozhodnout, kterým směrem se vydat. To, zda tím získává či naopak ztrácí čtenáře, je spíše otázkou do diskuze. Knihu každopádně (i s mojí recenzí) budu doporučovat všem, jak veganům, tak i neveganům. Její přečtení určitě stojí za to.

Kniha je doplněna inforgrafikami i fotografiemi jak od samotného autora, tak i z prostředí českých velkochovů.

Farmagedon: skutečná cena levného masa. Carpe Momentum Praha 2017. 

Ke koupi např.: https://www.kosmas.cz/knihy/226640/farmagedon-skutecna-cena-levneho-masa/

 

Advertisements

KLINIKA: NADĚJE ČESKÉHO SQUATTINGU

Od chvíle, kdy policie vyklidila žižkovské autonomní sociální centrum Klinika, uplynuly již dva měsíce. Její okna sice stále zůstávají zabedněná, ale aktivisté ve své snaze o získání objektu bývalé Kliniky významně pokročili. V současné chvíli jsou již jen krok od jejího získání do podnájmu (zadarmo) na několik měsíců od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Zároveň se z hlavních organizátorů staly mediálně známé tváře, když se jim podařilo na celou situaci upozornit média a získat si pozornost širší společnosti. Celá kauza se dostala až na stůl ministra financí Andreje Babiše, který pro něj typickým způsobem prohlásil, že Kliniku zařídí. Jestliže ÚZSVM autonomní sociální centrum Klinika skutečně aktivistům umožní používat, bude to znamenat průlom v přístupu úřadů ke squattingu pro celou Českou republiku.

Každé město potřebuje svou Kliniku

Projekt autonomního centra Klinika byl ale kromě medializace některých problémů spojených se státní (ne)správou jejího majetku úspěchem i  v něčem jiném. V první řadě ukázal, že i v dnešní době je možné s dostatečným odhodláním prosadit věci, které se na první pohled zdají nemožné. Není tomu tak dávno co v roce 2009 policisté vyklidili squat Milada a opuštěná budova tak chátrá dodnes. Po nepříliš povedeném zásahu to však pro české aktivisty a  squatery vypadalo, že budoucnost jim není příliš nakloněná. Jakékoliv pokusy o obsazení budovy od té doby skončily nezdarem a periodické upozorňování squaterů na problematiku chátrajících a neobydlených objektů se stalo spíše jednodenními dýchánky, které pro ěn končívaly na policejní služebně.

Ale zpět ke Klinice. Ta představuje znovuobjevený důkaz, že nadšení a kreativita stačí k tomu, abychom mohli začít aktivně měnit své okolí. Spousta mladších lidí v mnoha českých městech přitom tuto možnost ani nezvážila, protože tržní prostředí ve kterém agresivní developerské projekty ovládly některé magistráty (jedním z typických příkladů by mohla být olomoucká Šantovka) a z našeho okolí se stalo jejich hrací hřiště pro vyvolené. S příchodem Kliniky si ale otázku možnosti změny a revitalizace našeho okolí musíme položit znovu. Obzvláště pokud si uvědomíme, že i veřejnost již nemusí být tak jednoznačně proti. Zde je důležité upozornit na sympatickou reakci veřejnosti, hlavně pak obyvatel Prahy z bezprostředního okolí objektu Kliniky. Namísto z médií naučených frázích o feťácích, bezdomovcích a neúctě k soukromému majetku, jsme byli svědky pozitivních reakcí i od starších ročníků. Opět nelze jinak než pochválit autory projektu za vhodný výběr objektu, který byl roky opuštěný.

Kritikům, kteří se zaměřili na několik nepříliš efektivních poznámek o soukromém vlastnictví (jako například pražská ODS), jsme se všichni při pohledu na zdevastovaný objekt ve státním vlastnictví museli smát.

Přímá akce, vyjednávání, medializace

Byla to právě přímá akce, kterou na sebe Klinika upozornila a která ji odlišila od občanských aktivit, které se snaží jít čistě legální cestou. I v jiných městech narazíme na podobné projekty sociálního bydlení a služeb, které však často bez dostatečné podpory veřejnosti stojí na mrtvém bodě. Klinice se narozdíl od nich díky přímé akci se podařilo autonomní sociální centrum okamžitě uvést do provozu a nabídnout desetidenní ochutnávku  toho, co lidé kolem projektu chtěli okolí nabídnout. Zatímco ostatní projekty stojí na úřadech roky a jen málokdy dokáží jednání přivést ke zdárnému výsledku, Klinika ukázala, že to jde mnohem rychleji a zadarmo. Kombinace přímé akce a konvenčnější snahy o legální získání objektu Kliniky, spojeného se zájmem českých médií, se ukázala být tou správnou cestou a i přes počáteční neúspěch dokázala prolomit .

Právě teď máme možnost přímo zasáhnout do našeho okolí  a přispět k revitalizaci opuštěných objektů a také k rozvoji sociálních služeb. Pražská Klinika nemá svou existenci stále jistou a tak hrozí, že celý projekt bude zamítnutý. Pokud s poselstvím Kliniky jako občané souhlasíme a sami o podobné iniciativě uvažujeme, musíme okamžitě začít jednat. Po celé zemi jsou  stovky až tisíce chátrajících a opuštěných objektů, které patří státu. Ten se přitom již ústy ministra financí vyjádřil, že mu podobné projekty nevadí.  Nezbývá, než se zeptat, co by se stalo, kdyby se najednou a nezávisle na sobě objevily Kliniky další?

Introduction to the Apocalypse: On the Form and Method. Or Method and Form. Or Both.

And here I am.

We live in an era of deep conflict, which has its root in an uneven distribution of wealth, resources and power. It is not possible to assume this status quo is unchangeable or even natural to us as a society. If we do not reflect on our positions soon, we will indeed be living in the future that will be a fucking mess.

This blog is something I have been thinking about for a very long time. Yet my passivity made me postpone it almost ad infinitum. But as the time passes by, I feel more of an urge to express myself clearly and put a new form to my ideas.

I decided to write in English for the reasons that are compatible with my perception of reality. This seems a little bit odd, but let me explain. I do believe that personal blogs are slowly yet constantly becoming increasingly important for both public and science. Being an aspirant for a PhD. in political science, I have found myself more and more interested in the opinions expressed freely on the Internet rather than formulated and published in the academic journals, where the form usually exceeds the content. I by myself have experienced the tedious academic procedure where it is the critique of the methodology what is established as a core of the science. What I quickly realize was that many of my colleagues often lack any ideas. They are just education-made-machines that pop out a series of articles and books, without clearly considering the basic process of their so called scientific approach.

Blogs are different. They offer space to those who are not satisfied with the current standards, and it gives them a very important tool for self-expression that, if good, reaches more people and gives them day-to-day inspiration in their lives. This is why I write in English, instead of Czech. We need to overcome the obstacles – language, culture, tradition; in order to be able to realize our sameness.

My reality is different from the reality most of us finds ourselves in every day. It is living and changing. It constantly demands my adjustment, and it gives me further reasons to explore science as well as culture. It is not possible to capture it by mere observation. It has to be lived.